Místu, kterému říkám Malinový vršek, se vždycky říkalo pouze Vršek. Moji předkové ho nazývali také v Končinách a když jsme se sem nastěhovali my, často jsme mu říkali Větrná hůrka, protože rozmary počasí jsou zde občas roztodivné a nezanedbatelná část roku je opravdu větrná. I z tohoto důvodu nebylo vždy snadné, zde pěstovat některé plodiny a že jsme zkoušeli ledacos. Příroda si ale vždy sama určila, čemu se bude dařit dobře a čemu hůř.
Tak jsme jednou, úplně na horizontu, vysadili maliny a rostly tak krásně, jako by se už nemohly dočkat, až začnou plodit ty nejsladší a nejvoňavější maliny. Bylo jim tady zkrátka stejně dobře jako nám a my jsme věděli, že sem patří jako by tady rostly odjakživa. Tak se zrodil Malinový vršek.
Co se mého psaní týče, lidé prý nejčastěji začínají psát v mládí nebo v důchodu. Já jsem začala tak nějak uprostřed a nejprve to byly pohádky.
Pohádky jsou skvělé, pustí vás do úplně jiných dimenzí. A hlavně, když čtete dětem, jste všichni najednou v jednom úžasném příběhu a můžete cítit vzájemně nádhernou energii.
Později jsem chtěla psát také pro dospělé, a tak jsem si řekla, že zkusím napsat román. Jenže po čase mi došlo, že je mi bližší jiný žánr a že mám raději větší dynamiku, a hlavně nápaditý a poutavý příběh bez mnohdy, dovolím si říct, zbytečné omáčky.
A tak, tady na Malinovém vršku, píšu novely a vtahuji jejich čtenáře do příběhů romantických, realistických i idealistických, občas tvrdých a pak zase dojemných, ale vždy nadějeplných.
